Nákupní košík (položek: 0)
Přihlásit

Něco o mně

Motto: „Lidé, pokud by opravdu měli rádi svoje srdce,
tak by jej neustále činili šťastným skrze rozdávání radosti
a lásky těm druhým lidem.“

Jako miminko jsem se císařským řezem mamince narodilo v Praze 25. 5. 1955 a to v porodnici na Bulovce, mně neznámo v kolik hodin. Asi tak ve třech letech se mnou maminka odjela na Slovensko, a to přímo na Sliač, to abych tady na čerstvém vzduchu prožil svoje dětství, byl jsem totiž astmatik. A to není žádný trik.

Mezitím se rodiče rozvedli, totiž na dálku ani na blízko spolu žít nesvedli. Tátu jsem neviděl třicet let. Máma si u soudu vymohla, aby mne nemohl navštěvovat. Měla na něj celoživotní pifku. Až pár let před jeho smrtí jsme se konečně spřátelili. A tak jsem moc manýrů od těch chlapů ani nepochytal. Byl jsem slabé neduživé, chudokrevné, samotářské, přecitlivělé dítko, hýčkané maminkou a krmené rybím tukem. Byl jsem tím spokojeným vesnickým klukem. Žili jsme v malém kamenném domečku, nedaleko řeky Hron, byl jsem obklopen volnou přírodou, pohoda, ticho, žádný shon. Jenom z nedalekého kostela vyzváněl zvon.
Nebýt toho, že máma byla kadeřnicí, a že dělala účesy veškerému ženskému osazenstvu učitelského sboru, asi bych chodil do Zvláštní školy. Škola mi fakt nic neříkala. A po celá studia mě trápila. Furt po mně něco chtěli. A já chtěl mít od všech klid. Kvůli čemu jsem se musel do toho života narodit? Největší můj zážitek ze školy bylo dívat se z okna, a nebo si pod lavicí něco kreslit. A tak dosud neznám gramatiku, fyziku, chemii ani jiné předměty, jako jsou třeba různé světové jazyky, pětku jsem obdržel i z matiky.

V šestnácti letech jsme se vrátili zpět do Prahy, protože mě tam nepřijali na střední výtvarnou školu v Bánské Kremnici, nikdy mě nebavilo učení. A tak jsem si ještě jednou v Praze zopakoval poslední ročník devítiletky kvůli české gramatice, kterou stejně neumím. Raději si vlastní gramatiku vymýšlím. Na vysvědčení jsem domů nosil samý pětky. Máma byla nešťastná, ale statečná. Poté jsem jeden rok chodil na gympl, a pak mě teprve vzali na Hollarku a to mi bylo, tuším, sedmnáct let. A pak už to šlo s mámou z kopce. Začala navštěvovat psychiatra, a ani mně se psychické problémy nevyhnuly. Nechuť k životu, pocity zmaru a apatie mě přivedly až do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po nekonečně zdlouhavých studiích jsem konečně zdárně odmaturoval. A to jenom kvůli mámě, aby se tak netrápila. Na Akademii k doc. Čepelákovi mě nepřijali, a to jsem přijmačky zkoušel třikrát. Talentové zkoušky jsem sice udělal, ale chyběl mi kádrový profi l. A tak jsem šel uklízet do metra, kde jsem strávil čtyři sladké a poklidné roky. Načež jsem na rok odešel do geodézie jako dělník běhající s trasírkou a měřící statiku budov a metra. A pak se mi naskytla příležitost prodávat grafi ky na Karlově mostě. Nejprve na černo a po revoluci 1989 ofi ciálně. Zde pod širým nebem jsem strávil dlouhých třináct let.

Mezitím ve třiceti letech jsem se oženil, to abych se zbavil svobody, nebyl jsem dosud zralý žít sám za sebe. Místo vzájemné lásky zbylo jen rozčarování, zklamání, hněv a dvě pěkné, zdravé děti – dcerka Terka a synátor Štěpán. V té době stihla máma spáchat sebevraždu. Prožíval jsem proces sebehledání. Po sedmi letech manželství jsem tento mrtvý svazek opustil. A tím jsem se zbavil veškerého mého zázemí, zodpovědnosti a majetku. Zůstal jsem na tom světě sám a opuštěný. Celý můj předcházející život se rozpadl. Avšak břemeno viny jsem dál ve své černé duši nesl. Bylo mi třicet sedm let a já musel začínat znovu. Začal jsem víc psát, fotit a míň malovat. Hodně jsem se trápil. V mém zoufalství a beznaději mě cesta zavedla až k Bohu. Nebylo už na koho si stěžovat, musel jsem se s lítostí ze svých špatností vyznat. Nedalo se o koho opřít, musel jsem se s Bohem usmířit. A pokud jsem nechtěl umřít, musel jsem jeho lásce uvěřit. Chtěl jsem dělat něco opravdového, co by přinášelo radost nejen mně, ale i těm druhým lidem. Asi ve třiceti devíti letech jsem prožil mystický zážitek, kdy mi Bůh nalil světlo do mé ponuré a utrápené duše. Nezbývalo mi nic víc, než že jsem se této boží milosti chytil a začal jsem tvořit pozitivní obrázky – sluníčka a básničky. Začalo se mi konečně dýchat lehce. A já měl pro co žít, a tak jsem dostal radost do života.
Shrnu-li to, tak mi zbylo jen to kreslení a malování. A psaní básniček, a to přišlo, až když má uvězněná duše začala mít přetlak, formou vypisování svých stavů si odlehčovala. Což takto až doposud činím. A život se mi proslunil. Otevřela se mi cesta k Bohu a přes něj k lidem. V roce 1996 jsem založil Nakladatelství jednoho autora, a tak od té doby vydávám knížečky, plakáty, kalendáře, diáře a jiné drobnůstky pro potěchu duše a pro radost srdce. Počátky nebyly vůbec snadné. Buď se mi vysmívali nebo na mě koukali jak na blázna, a nebo mě od mých záměrů zrazovali. Ale bylo už pozdě. Nebýt mých životních zkušeností, zřejmě bych to vzdal. Ale v té době jsem kromě holého života neměl co ztratit a já jsem tomu tolik věřil. Nikdy v životě jsem neměl tak silný pocit. A protože dobře vím, že je nás víc, kteří strádají neláskou, tvrdostí, lhostejností, neupřímností a zlobou tohoto světa, tak se snažím a tomu, co dělám, věřím, a i kdyby to jednomu člověku na tom světě pomohlo, tak má námaha nebyla marná. A, dá-li Bůh, budu v této činnosti i nadále pokračovat. Ale jak říkám, a tak si na život nenaříkám, dej a bude Ti dáno, přej a bude Ti přáno, a pak můžeš mít i na měkkých peřinkách ustláno. A navíc zažiješ každé sluníčkové ráno a taky jasný den, no, a na tu lásku svého srdce nikdy nezapomeň. A Boha si na pomoc vem a můžeš i Ty život brát s lehkostí, s nadějí i s úsměvem. Děkuji za pozornost všem, kterým není život zcela lhostejný a mějte se sluníčkově, ahojky, Honza Volf a můj věrný oříšek, můj miláček, František Sluníčko, co má černý kožíšek, no zkrátka, ten rozmazlenej Fanda, co je s ním ta velká sranda.

V Bystrém 18.2.2007
Adresa: Honza Volf, Kamenická 15, 170 00, Praha 7
Mobil: 604 476 231

zpět